KOMENTÁŘ POSLANCE ALEŠE JUCHELKY | Narodil jsem se v roce 1976. Patřím tedy k silným populačním ročníkům. Podle prognóz naroste do roku 2035 počet penzionovaných seniorů na dva a půl milionu, v roce 2060 budou v důchodovém věku tři miliony českých občanů. Už nyní je patrný tlak na podporu výstavby pobytových zařízení, kde se budou starat o seniory. No a problém důchodové reformy snad ani netřeba zmiňovat.

Kdo však bude o naše seniory pečovat? A zvládneme budoucí důchodce uživit, když se nám od devadesátých let rodí ročně o 30 tisíc dětí – budoucích plátců daní a zaměstnanců v těchto službách – méně, než by bylo potřeba pro prostou reprodukci populace? Asi těžko.

Zkrátka nám chybí děti. Není to pouze problém České republiky, ale celoevropský. Dle statistik silné populační ročníky odkládají založení rodiny a tak stihnou vychovat jen omezený početí potomků. Roste počet rodin, v nichž vyrůstá jen jedno dítě. Podle dostupných studií a statistik to není tím, že by rodiče další děti nechtěli, ale zkrátka to nestihnou.

Proč tomu tak je? Zaujalo mě, co uvádějí samotné ženy. Jsou zde tři hlavní důvody: pozdější narození prvního dítěte (28,7 %), delší doba potřebná k dalšímu otěhotnění (24,1 %) a zdravotní stav jednoho z partnerů (20,9 %). Dalšími příčinami byli rozchod s partnerem, nepříznivá bytová situace a nedostatek peněz. Pouze 5 % žen uvedlo, že by to bylo zhoršení pracovní pozice a obava z nezaměstnanosti, a ještě méně žen, že jim mít druhé dítě znemožňovala práce, profesní aktivity či studium (necelá 4 %).

Mít dítě je zkrátka hodnotový fenomén. Nejen třetí, jak je někdy uváděno, ale samozřejmě i první a druhé a klidně i páté. Nemůžeme říct, že mít právě třetí dítě je hodnotová volba a šmahem zařadit 5000 žen ročně do škatulky „sobců“, poněvadž svou třetí graviditu uměle přeruší. To bych si nikdy nedovolil. Mnohdy se takto rozhodly právě proto, že v jejich manželstvích a domácnostech zvítězily obavy o ekonomickou stabilitu rodiny nad radostí z nového přírůstku. A tady je prostor pro stát, aby zapracoval.

Sám vím, o čem mluvím. Třetí dítě jsem do osobáku nedal, musel jsem si pořídit větší MPV. A právě proto je potřeba pomoci vícečetným rodinám, které cítí ekonomický tlak a obávají se budoucích výdajů spojených s dalším dítětem. Mantrou posledních let je slaďování rodinného a pracovního života. Ukazuje se však, že toto není největší problém, který rodiny u rozhodování o dalším dítěti řeší. Rodiny s třemi a více potomky, kde oba rodiče pracují (a to je statisticky ten nejfrekventovanější model) musí dostat od státu znovu nazpět svou prestiž. Musí cítit, že si jich naše země váží, a v neposlední řadě musí vědět, že se o některé náklady nemusejí bát.

Francie, z hlediska porodnosti nejúspěšnější země v Evropě, se cíleně zaměřuje na podporu rodin s třemi a více dětmi. Potěšila mě i informace profesorky Hamplové ze Sociologického ústavu AV ČR, že v současnosti nejsou velké rodiny typické jen pro méně vzdělané skupiny populace. Tradiční negativní vztah mezi vzděláním a porodností se v posledních letech převrací. U žen, které začaly rodit po roce 2000, má křivka zachycující vztah mezi vzděláním a průměrným počtem dětí tvar U (nejvyšší průměrný počet dětí je u žen s nejvyšším a nejnižším vzděláním), postupně se však zvyšuje průměrný počet dětí u vysokoškolaček a snižuje průměrný počet dětí u žen s nejnižším vzděláním. Poměrně malý prostor je i pro zvýšení porodnosti máme u bezdětných, poněvadž naše země má nejnižší bezdětnost v Evropě. Poměrně zavádějícím argumentem také je, že s porodností souvisí výstavba zařízení předškolní péče.

Chci odhlédnout od všech čísel a statistik a podívat se na věc na závěr ještě trochu jinýma očima. Naši generaci (a to nemluvím o generaci našich dětí) bylo vštěpováno, že máme celý život před sebou, svět nám leží u nohou, děti jsou drahé, nejdříve je potřeba zabezpečit sebe a potom mít děti, důležitá je i kariéra a předtím samozřejmě studium, cestování, poznávání, užívání si. Na děti je vždycky čas. Mnozí jste to slyšeli taky. A není nakonec toto jeden z těch hlavních bludných kamenů, které nás pak vedou k tomu, že zkrátka rodinu a děti odložíme až na nezbytně hraniční dobu?

Pomůže demografii vyšší rodičovská? Pomohou jí odpočty z daní? Pomůže více školek a dětských skupin? Pomůže rodinám mít zkrácený úvazek nebo sdílené pracovní místo? Dostupnější bydlení? Příspěvek na zakoupení většího auta? Jako podpora ano. Víme však, že to první rozhodnutí – jít do toho či ne – si každý musí udělat sám. A každý bezesporu sčítá plusy i mínusy. Bude-li ze strany státu o pár plusů více, budu velmi rád. Podporujme proto všechny rodiny včetně těch vícečetných, protože každá potřebuje jiný druh pomoci a povzbuzení.