A ještě pro odlehčení dodám zbytek tweetu: „Nebudeme celkově zvyšovat daně. K tomu jsme se zavázali občanům v našem programu i ve vládním prohlášení.“ Ten stejný rok stoupla inflace trojnásobně a sebevražedná nálada seniorů dvojnásobně. Jak vidíte, dámy a pánové, vláda Petra Fialy skutečně má tu moc svými signály stimulovat jak inflační spirálu, tak lidské zoufalství.

Po dobu jednoho roku vysílal premiér Fiala spolu s ministrem průmyslu Síkelou jasné signály energobaronům, že neudělají nic proti zdražování energií a děsivě tak roztočili inflaci až skoro k 20 procentům. Vždyť na ceny energií, které čtyřnásobně zdražily, je navázáno úplně všechno, co se vyrábí, prodává a konzumuje.

Po dobu jednoho roku vysílal premiér Fiala spolu s ministrem práce a sociálních věcí Jurečkou jasné signály seniorům, že jim nikdo s těmito děsivými cenami nepomůže. A nejen že nepomůže. Fialova vláda té nejslabší skupině ještě aktivně přitížila. Protiústavní snížení mimořádné valorizace důchodů, plán na snížení veškeré další valorizace, a teď dokonce i zrušení valorizace příspěvku na péči pro ty, kteří se o sebe nejsou schopní sami postarat.

Jaký signál tím vydává Fialova vláda našim seniorům? „Byli bychom rádi, kdybyste vůbec neexistovali, vy otravné položky ve státním rozpočtu.“

Drastický nárůst sebevražedných myšlenek jasně vypovídá o tom, že senioři tyto signály vnímají. Říká se mi to hrozně těžko, ale někteří ty signály už i vyslyšeli. Za ně by vládní poslanci ve Sněmovně měli držet minutu ticha.

Právě jim, sto osmi poslancům pětikoalice vzkazuji toto. Chtěli jste moc, a tak ji máte. Uvědomujete si ale, že to je zároveň i moc nad lidskými životy? Uvědomujete si, že to, co uděláte tady ve Sněmovně, má dopad až v té nejzazší výspě naší země? Že přímo a nevratně ovlivňujete životy lidí, které sice neznáte, ale spojení s nimi byste měli alespoň cítit?

Je to nečinnost pětikoalice, která způsobila, že senioři nemají na léky a jídlo po zaplacení elektřiny a plynu. A že peníze, které jim zbyly, mají zásadně nižší hodnotu než před dvěma lety. Je to činnost pětikoalice, která způsobila, že mají nižší důchody, její neustálé vymlouvání na Ukrajinu, které způsobuje, že k existenčním problémům našich seniorů se přidává temný strach z války. K tomu všemu ještě pětikoalice přidává obvinění, že kvůli vyšším důchodům by nebyly peníze ani pro mladé rodiny ani na nákup obrněných transportérů. Pobízí naše seniory cítit se hloupě za to, že ještě dýchají.

Pětikoalice má k seniorům stejný přístup jako nevděční potomci, kteří se těší, až babička zemře a budou moct zdědit její barák. Dokud ještě žije, neudělají pro ni vůbec nic. Ani tu inflaci se nepokusí snížit. Měli na to rok a půl, dámy a pánové. Jsme v inflaci pořád nejhorší. Dokonce třikrát horší, než je evropský průměr a dvakrát horší než druzí nejhorší Rakušané.

Ve státní kase je díra o velikosti několika set miliard. Proč bere vláda jednotky miliard důchodcům a stovky milionů mladým rodinám? Protože jsou to snadné cíle. Důchodci, kterým snížila valorizaci a maminky, kterým chce vzít školkovné, nepřijdou zapalovat auta před Úřad vlády. Místo pracného řešení inflace a rozpohybování národní ekonomiky, kterou Fialovi ministři zadřeli, se vláda zabývá škrtáním podpory pro ty, kteří se bez ní neobejdou. Tohle je skutečná neúcta k lidem.

Určitě si říkají: „Oni to nějak zvládnou.“ Ne, nezvládnou! Ať si jde ministr Stanjura nebo Jurečka sednout na linku tísňového volání na jediný den. Uvědomí si, že je tu obrovské množství lidí, kterým stačí vzít málo, aby přišli o úplně všechno.

Je to hrozné, ale pravdivé. Každý jeden poslanec, který zvedl a dál bude zvedat ruku pro nesmyslné asociální zásahy, bude mít vliv na to, že si zase o něco víc seniorů sáhne na život. To je statisticky nevyhnutelné.

Bavíme se o lidech, kteří dali této zemi drtivou většinu svého času a mládí, ale teď se nedokážou ohnout, aby si umyli nohy. Kterým se třesou prsty tak, že si nedokážou zapnout knoflík. Bavíme se o lidech, kteří chtějí jen něco málo, ale to málo potřebují absolutně. A já o nich nepřestanu mluvit, protože v nich vidím lidi, nikoli pachatele drobných ekonomických škod na státním rozpočtu Zbyňka Stanjury.

Bylo to tak se zastropováním cen elektřiny, s příspěvkem na mobilitu a teď i s rodičovským příspěvkem. Od začátku navrhujeme, aby se zvýšil o 100 tisíc a dostaly ho všechny děti. Pětikoalice po roce a půl začala uvažovat nad 50 tisíci, které by dala jen některým.

Rok a půl, vážení přátelé, tak dlouho se válí náš hotový zákon ve Sněmovně. Vládní poslanci by s ním neměli žádnou práci. I kdyby chtěli námi plánované zvýšení rodičáku srazit na polovinu, stačil by jim k tomu jednoduchý pozměňovací návrh. Veškerá legislativa je hotová, námi vypracovaná, na zlatém podnosu vládě předložená. Udělali jsme všechno, co jsme mohli, abychom mladým rodinám pomohli. Ale 108 žab na prameni stále jen vyčkává a nafukuje tváře.

Když jsme byli ve vládě, zvýšili jsme příspěvek, který se za 10 let nehnul, z 220 na 300 tisíc. Kvůli obří inflaci způsobené neschopností Fialovy vlády regulovat ceny energií, klesla hodnota tohoto příspěvku o 20 procent, dokonce ekonomové uvádějí, že si za dnešních 300 tisíc rodina nakoupí méně než v době, kdy byl 220 tisíc. Proč tedy vláda odmítá přidat na dítě víc než 50 tisíc a proč se snaží toto zvýšení odsunout až na 1. leden 2024?

Odpověď je jednoduchá a vypovídá o charakteru této vlády. Stejně jako v případě důchodů i rodičovský příspěvek bere pětikoalice jako ekonomickou škodu, kterou je třeba minimalizovat. Hledá proto způsoby, jak přístup k němu co nejvíce rodičům ztížit a odsunout. Je to šílené, ale „štíhlý stát“ si pravicový ideolog představuje i tak, že „neutrácí“ za děti a seniory.

Naše zpráva je jasná. Nad některými věcmi stát prostě nesmí spekulovat. Rodinné rozpočty už rok a půl drtí vládou neřešená inflace, je třeba pomoci, a to hned. Pokud nějaký pravicový ideolog i tady zkusí vytáhnout argument o „zatěžování budoucích generací“ zvýšením nákladů státu, tak tím vlastně říká, že nejlepší pro budoucí generaci je vůbec se nenarodit. Už tak nízká porodnost za Fialy ještě víc klesá, na to máme jasná čísla. Ekonomická nejistota se na porodnosti nevyhnutelně podepisuje.

Pokud někomu naskakuje příjemná husí kůže při slovech „finanční úspora,“ měl by si uvědomit, že rodina je tou nejúspornější jednotkou státu. Úplná pracující rodina nepotřebuje příspěvek na bydlení, navzájem si pomůže a pohlídá, když je některý její člen nemocný. Jsou to rodiče, kteří bez nároku na honorář vychovávají a veškerý svůj volný čas věnují dětem. To je hodnota, která vzniká z jejich osobní vůle, a která stát nejenže nic nestojí, ale ani by ji nikdy nebyl schopný zaplatit. Zároveň je to hodnota, na které stát vůbec vzniká a může fungovat.

Každá podpora mladých rodin se státu tisícinásobně vrátí. Aby si to ale člověk uvědomil, nesmí být tupý ideolog, který vnímá realitu jen přes tabulku v Excelu.

Vim o sobě, že nejsem expert na školství. A ani si na to, na rozdíl od jiných politiků, kteří jsou experty na všechno, nehodlám hrát. To ovšem neznamená, že se mě aktuální problém s nedostatkem volných míst na střední škole netýká. Jen se na to dívám z trochu jiného pohledu než většina ostatních kolegů. Pro mě je to totiž jen další ukázka toho, jak nelogicky se chová tento stát k těm, kteří se rozhodli mít děti.

Často si v Evropě říkáme, že za nízkou porodností a malým počtem dětí u nás stojí fakt, že žijeme svým způsobem v ekonomickém blahobytu, že lidé dávají přednost svému pohodlí nebo kariéře před dětmi. Není to však tak úplně pravda. Protože například porodnost v USA (kde je daleko vyšší HDP na hlavu, lidé tam pracují déle a sociální jistoty téměř neznají) je vyšší než v Evropě. A pokud teď chcete namítnout, že za tamní vysokou porodností stojí migranti, tak vás také zklamu. Vyšší porodnost mají totiž Norové, Švédi nebo třeba v Izraeli. Problém je tedy někde úplně jinde.

Možná vás to překvapí, ale ani si tak úplně nemyslím, že by byl problém nízké porodnosti v Česku způsoben malou podporou rodin od státu. Zase použiji příklad. Vezměte si třeba takové Německo. Nikdy v historii neměly německé rodiny tak velkorysou podporu od státu jako nyní. I přesto je tam nižší porodnost než v Česku.

Pokud tedy chceme být k sobě opravdu upřímní, tak za malou porodností musíme hledat něco jiného. A tím se právě dostáváme zpět k aktuálnímu tématu nedostatku volných míst na středních školách. Tento problém totiž stejně jako o neschopnosti státu plánovat vypovídá i o tom, jak se společnost dívá na rodiče a na děti.

Začněme ale u státu. A vím, že následující rekapitulace vypadá trochu jako špatný vtip, ale proč ne? Před 15 lety byl problém s přeplněnými porodnicemi a nedostatkem pediatrů. Před 11 lety jsme řešili malé kapacity mateřských školek. Před devíti lety jsme nevěděli, jak nafouknout základní školy, protože přišel silný ročník. A nyní jsme opět překvapení, protože tento ročník doputoval na střední školy. A mohu vás uklidnit, protože, za 4 roky budeme opět překvapení, protože bude nával na vysoké školy. Na první pohled to samozřejmě vypadá nelogicky, ale ono to vlastně vůbec tak nepochopitelné není. Volební cyklus jsou totiž čtyři roky. A v tom je klíč. Jen málokterý politik má odvahu myslet i za tento horizont. Je to samozřejmě špatně, ale je to tak.

No, a pak je tu onen společenský pohled. I ten ovšem do jisté míry určují politici. Pokud dáte totiž stranou jejich různá „reklamní“ gesta jako je slavnostní zahajování školního roku nebo otvírání sportovišť, tak vám toho moc nezbude. Přísně řečeno se většina politiků dívá na podporu rodin jen a pouze přes peníze. Proto se tak často mluví o různých finančních podporách a benefitech pro rodiny. Neříkám, že to není důležité, ale nesmí to být jen a pouze o penězích. To, co zásadně chybí je skutečné porozumění pro ty, kteří chtějí mít děti. A to je pro řadu politiků problém, protože to si za peníze nepořídíte. A ani vám ho nemohou narýsovat marketéři.

Nejsem si tím jistý, ale myslím, že ve filmu Ztraceno v překladu říká hlavní hrdina, že jeho děti jsou těmi nejlepšími, které ve svém životě potkal. Často na tuto hlášku myslím. A věřím, že mi každý rodič potvrdí, že teprve děti vám dají skutečný smysl života. A to i ve chvílích, kdy strašně, ale opravdu strašně zlobí.

Snaha udržet trh a zabránit návratu hnutí ANO je to jediné, co drží holding pohromadě. Všechno ostatní, jako například strategické řízení země, je vedlejší. Každý zástupce libovolného podniku si může dělat co chce, cokoli prohlašovat do médií dle momentální nálady a stavu ega. Výsledkem je komunikační chaos, jaký tato země ještě nezažila.

Jasně, okamžitě mi řeknete: „Co ANO v časech covidu?“ Tak já vám připomenu, jaká to byla doba. Mám tenhle obrázek v hlavě dosud. Už ani nevím, kdy to bylo, ale vybavuji si dobře tu situaci, jak jedu sám po D1 směr Praha na zasedání sněmovny. Tím nemyslím, že jsem sám v autě. Prostě nikdo jiný kolem mě na dálnici není. Trvá tři minuty, než zahlédnu další auto. Celý svět je v karanténě. Amerika, Evropa ani Asie netuší, jak s virem úspěšně bojovat, zkouší se nejrůznější opatření, všichni mají strach a jediné řešení, které se po světě uplatňuje, je co nejvíc se izolovat. Všichni v obavách sledují statistiky mrtvých.

Dodavatelsko-odběratelské vztahy přestávají fungovat, civilizované státy, které dosud přátelsky spolupracovaly, se navzájem okrádají a podvádějí na trhu s rouškami. Jsme na hranici globální paniky. I my poslanci žijeme ve strachu. Polovina lidí do sněmovny přestala úplně chodit z obavy, že by kvůli vysokému věku nebo zdravotnímu stavu nemusela nákazu přežít. Moc dobře si to pamatuji.

Také si pamatuji, jak jsme v této apokalyptické atmosféře nastavili rychlé komunikační kanály s hejtmany, primátory a zdravotníky. Zřídili jsme pod vedením armády centrální štáb, který koordinoval všechny síly zapojené do boje s covidem. Zavedli jsme systém podpory zaměstnavatelů, zaměstnanců, rodičů, kteří zůstali doma s dětmi, živnostníků, dokonce i dohodářů s takovým výsledkem, že z celé Evropy jsme udrželi největší zaměstnanost.

Samozřejmě, že jsme dělali chyby. Školy byly zavřené příliš dlouho, to přiznáváme asi všichni. Nikdy jsme ale nepřestali komunikovat a neustále jsme reagovali na vývoj situace.

Když si na to vzpomenu, o to víc mě štve, jak zmatená je komunikace této současné vlády. Jejím úkolem je přitom vyřešit jen naprosto praktické ekonomické problémy, které všechny ostatní státy v Evropě zvládají líp než naše současná vláda a od kterých by se mohla alespoň poučit, když odmítá rady nás z opozice. Čím neschopnější jsou ministři pětikoalice, tím víc straší veřejnost, aby od sebe odlákali pozornost. Dokonce spolu ani nespolupracují. Jsou odhodláni se navzájem udržet u moci do roku 2025, ale skutečná loajalita to není. Výsledkem je totální chaos v komunikaci.

Tady pár příkladů.

Příspěvek 5000 korun. Nejdřív vláda dopustila brutální nárůst cen energií a roztočila tím spirálu inflace, poté se snažila uchlácholit veřejné mínění jednorázovou dávkou 5000 korun na dítě. Jeden den, byla to středa, slavnostně vystoupil ministr práce a sociálních věcí Jurečka se zprávou, že tuto dávku dostanou všechny rodiny s ročním příjmem do milionu korun čistého. Myslíte, že to měl domluvené s ministrem financí Stanjurou? Jasně, že ne. Hned v pátek totiž oznámil, že se vlastně spletl a bude se to počítat z hrubého, takže na dávku dosáhne podstatně míň rodin. Takhle ministr práce a sociálních věcí bojuje za naše rodiny. Ministr financí mu řekne, že je to moc a on mu to prostě bez boje odkývá.

Windfall tax. S tím, jak vláda nečinně koukala na růst cen energií a úroků, odteklo od českých rodin a firem na účty energobaronů a bank několik set miliard korun. Zároveň se děsivě prohloubil schodek státního rozpočtu. Vláda se za zavřenými dveřmi dohodla, že tyto mimořádné zisky zdaní, a ještě si musí ujasnit, jestli to bude za rok 2023 nebo už 2022. Místopředsedkyně Pirátů Olga Richterová ale už sama za sebe tweetuje: „Podařilo se prosadit náš návrh, aby windfall tax platila také pro rok 2022.“ Propukává peklo. Investoři se zbavují akcií, pražská burza padá o 31 miliard korun a na hodnotě ztrácí i polostátní ČEZ. „Samozřejmě, vše je zatím stále návrh,“ snaží se po třech hodinách vyžehlit průšvih paní Richterová, když vidí, co způsobila svým egocentrickým sólováním. Pozdě.

Dvojnásobné daně. Zdražit všechno, co lidé potřebují včetně vody a léků. To stojí v uniklých dokumentech vlády za situace, kdy je třetina domácností na hranici chudoby a veškerý rozpočet jim žerou nehorázné ceny energií. Dokonce se počítá se zdražením již tak drahých potravin. Když se tyto uniklé materiály objevují na veřejnosti, bouří se nejen obyčejní lidé, ale za hlavu se chytají i ekonomové a novináři, kteří dosud drželi s vládou. „Jsou to jen podklady!“ brání se Stanjura, aniž by jedinkrát vyvrátil, že o dvojnásobném DPH na životně důležité věci uvažuje. Lidé dál žijí ve strachu.

Emisní povolenky. „Nechceme zdražení energií, Evropská komise nesmí zasahovat do trhu s povolenkami.“ Tohle si můžete přečíst na webu ODS a byl to jeden z hlavních řečnických obratů Fialy před volbami. Po volbách? Během našeho předsednictví Fialova vláda odmávla zdražení emisních povolenek a jejich rozšíření na rodinné domy a auta. Už tak nesnesitelně drahý život v Česku bude ještě dražší.

Když se podíváme na to, jak Fialova vláda zatočila s valorizací důchodů, jak dopustila nejvyšší ceny energií v přepočtu na kupní sílu v Evropě a odstartovala 4x vyšší inflaci, než jaká byla za Babiše, nezbývá se nám ptát, jestli tohle všechno je jen chaos uvnitř holdingu pětikoalice, nebo jeho cílený podvod na voličích.

Trochu mi to zní jako varování před ministrem financí a ministrem práce a sociálních věcí. Bohužel však toto varování přichází pozdě. Jedna nepravost už je dokonána a další se chystají.

Ono vůbec to vypadá, že spolupráce mezi ministrem financí a ministrem práce a sociálních věcí je výtečná. Ministr Stanjura tipuje ze své excelové tabulky, koho bude nejsnadnější obrat a dává echo ministrovi Jurečkovi, který pak už jde najisto. K seniorům se dostane snadno, protože má přeci v popisu práce se o ně starat. Využívá momentu překvapení, jelikož nikdo něco podobného od ministra práce a sociálních věcí nečeká. Ministr práce a sociálních věcí je asi opravdu první v historii, který ne úplně přesně chápe svoji úlohu. Společně se jim podařilo vzít každému jednomu seniorovi v této zemi už 7 000 korun, a to jen za tento rok. To, když použili fígl s jednorázovým snížením valorizace důchodů. A to přitom Marian Jurečka ještě měsíc před akcí, chlácholil v televizi důchodce, že se nic zlého nechystá. Přitom evidentně spoléhal na to, že se nikdo ze seniorů nepodívá do návrhu státního rozpočtu, který připravoval jeho parťák Zbyněk Stanjura. Tam by totiž stejně jako my zjistili, že peníze na valorizaci důchodů jsou už dávno škrtnuté.

Leták policie však upozorňuje na to, že úspěšní podfukáři dělají v partách. A tak mimo jiné radí se při cestování vyhýbat „společnosti mužů, kteří se patrně znají.“ Jenže jak si má poradit český senior, jehož výsledky voleb uzavřely do jednoho kupé, kde sedí Stanjura, Jurečka, Síkela, Rakušan a Válek? Tahle parta spolu dělá rok a půl, a už zvládla podupad životní úroveň seniorům, rodinám a většině nižší střední třídě, jak to naše země ještě nepamatuje.

Terč číslo jedna jsou pro ně samozřejmě senioři, a to především proto, že nejsou na rozdíl třeba od zaměstnanců organizování. První ránu jim dal ministr průmyslu a obchodu Síkela, který jedná tak trochu jako obchodní zástupce energetických gigantů. Kvůli němu začala spousta seniorů dávat většinu důchodu za energie nebo přestala topit úplně. Nemorální ceny energií se promítly do všech oblastí ekonomiky a roztočily inflaci až ke 20 procentům.

Na důchodce, kteří si dovolili tohle všechno ustát, vyskočil zezadu ministr Jurečka a jednorázově jim snížil valorizaci důchodů. Ještě ani nezačal ústavní soud nad tímto činem a už chystá trvalé snížení. Tedy, že se důchody nebudou navyšovat o polovinu reálných mezd, ale pouze o třetinu, což opět rozevře nůžky mezi důchodci a zbytkem společnosti.

Probouzí se instinkt smečky. Při pohledu na „práci“ ministrů Síkely a Jurečky se neudržel ani ministr vnitra Rakušan a začíná krutá šikana. Rakušan nařizuje zavřít 300 poboček pošty, na kterých si senioři doposud důchod vybírají. Na desetitisícových sídlištích zůstanou tak osamocené pobočky, na které se budou důchodci sjíždět z širokého okolí. A budou čekat v ubíjejících frontách. Jako by nestačilo, že už dnes v nich trčí před úřady práce. A aby toho nebylo málo, tak je Vít Rakušan ještě k tomu vyděsí zprávou, že si možná nebudou moct vybírat důchod v hotovosti.

Přidává se ministr zdravotnictví Válek, pod jehož vedením dochází k bezprecedentnímu kolapsu v distribuci antibiotik, základních léků proti horečce a cukrovce. Hádejte, kdo tyto léky potřebuje nejvíc.

Sklíčený a ponížený důchodce se vrací po zdrcující zkušenosti k sobě domů a doufá, že alespoň tady bude v bezpečí, že alespoň tady si vydechne a natočí si bez šikany Fialových ministrů alespoň sklenku vody. V tu chvíli zjišťuje, že i za tu sklenku mu chce ministr financí Stanjura napálit víc než dvojnásobnou daň. Stejně jako na léky, dřevo na otop nebo třeba i vstupenky do divadla.

Držím v ruce leták české policie, který správně varuje před lidmi, jako jsou ministři této vlády. Tedy před těmi, kteří útočí na nejslabší. Jenže jak se dá bránit proti útočníkům schovaným za valem 108 koaličních poslanců? Člověka z ulice můžete dostat k soudu. Na vládní ministry platí jen soud ústavní. My je k němu poženeme. Kdyby se nám podařilo vyhrát, možná by to i do budoucna zmírnilo jejich choutky šikanovat ty, kteří se nemohou bránit. Ta jejich neúcta ke stáří je totiž znát z každého jejich „reformního“ kroku.