Blog

Projev na plénu Poslanecké sněmovny v úterý 26.03.2019

Vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení hosté,

mí kolegové zde předkládají poslanecký návrh novelizace občanského zákoníku, který má za cíl uzákonění stejnopohlavního manželství.

Jak o mne mnozí víte, jsem znám tím, že tomuto návrhu nefandím. Není to proto, že bych chtěl někomu šlapat po štěstí, ale z toho důvodu, že tento návrh není pouze o změně tří slov v jednom paragrafu, ale znamená změnu zásadní, celospolečenskou, s dalekosáhlými důsledky. V našem hlasování ve skutečnosti nepůjde o odstranění nějakých drobností v občanském právním systému, ale o zásah do vůle zákonodárce tím, že oslabuje uznání významu biologického rodičovství při založení rodiny. Přijetím návrhu by se význam slova manželství nerozšířil, nýbrž ztratil. Smyslem tohoto slova manželství by se vzdálil realitě a přiblížil určitému přání. Jenže než začneme zvednutím ruky redefinovat pojmy, které dlouho a odůvodněně něco znamenaly, měli bychom dát pozor, jestli tím zdánlivě drobným revolučním gestem místo budování nebouráme. Měli bychom dát pozor, aby se naším přičiněním nezvětšovala propast mezi slovní zásobou a realitou.

Aktivisté volají po svobodě a rovnosti, ovšem svoboda nadefinovaná na úkor skutečnosti neznamená větší volnost, ale klam. A na něm nelze nic postavit. Vzdušné zámky postavené byť s nejlepším úmyslem se jednoduše rozplynou. Realita a skutečná podstata pojmu manželství, i když jej vyprázdníme tím, že posuneme v legislativním procesu tento návrh dále, se nijak nezmění, proti přirozeně daným skutečnostem opravdu ani nejvýkonnější aktivista nemůže nic dělat. Nám však bude hrozit, že budeme v rostoucí míře žít v ideologickém nereálnu.

Předložený návrh bývá někdy shrnován do líbivých jednoduchých marketingových hesel: stejná láska, stejná práva či většině to neublíží, menšině to pomůže. Tyto reklamní slogany se nám zákonodárcům snaží vnutit myšlenku, že změny zákonů společnost nemění. Ale víme, že je to jinak, že zákony utváří vědomí i svědomí jednotlivců i celé veřejnosti a mají dlouhodobý účinek. Jsme svědky situace, v níž se pouze otevírají další Overtonova okna.

Pamatujete, začalo to registrovaným partnerstvím. V minulém období přišel k jednání požadavek alespoň částečných adopcí dětí z předchozích, většinou heterosexuálních vztahů. Mimochodem v archivu ČTK jsem našel zprávu, a to z 19. února 2001, ze které cituji: „Pokud bude návrh na registrované partnerství přijat, budou je homosexuálové uzavírat před starostou, primátorem či jiným členem obecního zastupitelství v přítomnosti dvou svědků. Svatba to v žádném případě není, protože svatba patří k institutu manželství.“

Uvedl to předseda Gay iniciativy Jiří Hromada. A dále říká: „Už od počátku jasně říkáme, že si nenárokujeme adopce dětí. Tvrzení, že o toto usilujeme, nám podsouvají naši odpůrci.“ Konec citace. V důvodové zprávě našim kolegům iniciativa Jsme fér napsala, že usilují tímto návrhem o stejnou důstojnost a stejný respekt, jakého používají v současnosti heterosexuální páry. Jde však o požadavek zhola nemožný. Stejné úrovně právní ochrany homosexuálních manželství dosáhnout prostě nemůže, jelikož naplňuje, resp. nenaplňuje definici manželství jako takovou.

Ano. Jde sice o trvalý svazek, ale chybí zde reprodukční potenciál. Pro mě je manželství svazek muže a ženy, symbol základu společnosti, ve které žijeme. Stát manželství zvýhodňuje ne pro nějaký citový vztah dvou lidí, ale protože to je nejlepší prostředí pro zplození a výchovu dětí garantující stabilitu. Rodina založená na manželském slibu věrnosti muže a ženy je stavebním kamenem budoucnosti národa a musíme udělat vše proto, abychom ji zachovali. Redefinice pojmu manželství by znamenala ztrátu tohoto symbolu.

V médiích tuto skutečnost ostatně opakovaně přiznávají i lobbističtí tvůrci navržené novely. Této skupině lidí vadí, že jiná dosáhne spojením stabilního svazku muže a ženy symboliky, kterou jiné vztahy, a to ani přísně vzato, ostatní z těch nejbližších, to znamená rodinné, jednoduše nemají. Zneužijeme stará slova pro nové skutečnosti, a to k čemu dojde, nebude podíl další skupiny obyvatel na dobru zvaném manželství, ale rozmělnění významu tohoto slova. Posouvání hranic pojmu pak může být téměř libovolné.

Jako poslanci jsme vydíráni argumentem, že děti homosexuálních vychovatelů trpí, jelikož nejsou v případě např. úmrtí svého jednoho biologického rodiče dostatečně právně vázáni k druhému partnerovi či partnerce. Je však k řešení této otázky nezbytné položit si na stůl tisíce let starý pojem manželství, vykuchat jej a napěchovat novým významem? Proč aktivistům tolik záleží právě na tomto slově? Asi si umíme všichni odpovědět. Naznačil jsem to před chvílí. Jsme citliví na symboly, gesta. Naše srdce se zachvějí při oslavách stoletého výročí republiky, třicetiletého výročí pádu železné opony, řešíme převzetí státních vyznamenání, dotýká se nás osud lidí na druhém konci světa. Vnímáme třeba symbolicky fotografie francouzského prezidenta, kdy chytne za rameno třeba německou kancléřku a otevírá jí dveře. Všechno na nás působí.

To, co jsem zmínil, vlastně dost nevinně. Ale změna takové symboliky, jakou nám předkládá manželství založené na odevzdanosti jednoho muže jedné ženě, bude skutečně znamenat hluboký převrat. Kdo bude hlasovat pro stejnopohlavní sňatky, schvaluje redefinici rodičovství. Bude třeba změnit zákon o matrikách, jelikož bude diskriminační. Matriky obsahují tak homofobní kolonky, jako je otec a matka. Bude je třeba nahradit položkami rodič jedna a rodič dvě, jak jsme se před chvílí nebo před několika dny dozvěděli z Francie.

Neustále slyším argument, že tento návrh přece nikomu neublíží. Proto se s vámi, vážení kolegové, chci podělit o jeden konkrétní hypotetický příklad. Velmi často slyšíme debatu… ano, konkrétní příklad. (Se smíchem.) Ale může být i hypotetický, to máte pravdu. Velmi často slyšíme debatu o dětských domovech.

V dětském domově bude např. existovat právně volné dítě, tedy bez právních rodičů. Komu má stát toto dítě svěřit k adopci? O toto dítě požádali manželé heterosexuální a homosexuální. Koho má stát zvolit, když v ostatních kritériích jsou oba páry totožné, vzděláním, majetkově atd.

Jak se k tomu postaví soud, když i na základě rozhodnutí Ústavního soudu máme potvrzeno, že pro nejlepší zájem dítěte je rodina složená z muže a ženy, avšak zároveň bude třeba hrozit antidiskriminační žaloba? Dámy a pánové, tento návrh se netýká pouze změny tří slov. Pokud tento návrh projde, bude mít dalekosáhlé důsledky pro naši vlast a její budoucnost, a především, bude mít dalekosáhlé důsledky pro děti, které se teprve narodí či narodily a ještě se jich nikdo na jejich názor kvalifikovaně nezeptal.

Zákony se musí tvořit s ohledem na všechny členy společnosti, nejen s ohledem na touhy dospělých lidí. Proto nenabourávejme pojem manželství, zachovávejme jeho hranice, kontury, bourejme spíše bariéry mezi námi. Děkuji.

O Istanbulské úmluvě

Na úvod je potřeba říci, že všichni, ať už zastánci nebo odpůrci Istanbulské úmluvy, jsou proti jakémukoliv násilí, to domácího nevyjímaje. Postihovat domácí násilí a pomáhat jeho obětem je to, co nás spojuje. Padlo to i na mém semináři v PS a všichni se na tom shodli. Násilí se ale řeší pouze v části tohoto „bohulibého“ dokumentu. Při čtení dalších částí a pasáží Vám mírně řečeno běhá mráz po zádech, poněvadž Vám to připomíná dobu, kterou tady již 30 let nemáme, a která jakoby se vracela zpět, jen se třídní boj mění na boj mezi muži a ženami.

IÚ ve své normativní části považuje za oběť násilí toliko ženy a potírá genderově podmíněné násilí na ženách, čímž de facto označuje za násilníka výhradně muže. Tímto se stává IÚ diskriminační. Výkon spravedlnosti by ale měl být neutrální, bez ohledu na to, kdo je pachatelem a kdo obětí. Násilník nemusí být jen muž, co když např. týrá dcera otce seniora, týrá žena ženu, muž muže? O tom se zmiňuje IÚ pouze okrajově a nejasně. Trýznitel je muž. A tato „ideologie“ se táhne celou IÚ jako červená nit. Preventivně vychovávat občany, ale především muže a chlapce proti násilí, podpořit skutečné zrovnoprávnění žen s muži také posílením pravomocí žen nebo podporovat práci relevantních nevládních organizací a občanské společnosti, které se aktivně podílejí na potírání násilí vůči ženám. Navíc za domácí násilí může být považováno dle IÚ i „genderové násilí na ženách, jež vyústí nebo může vyústit …….v psychickou a ekonomickou újmu“. Co to ale je konkrétně, již nevysvětluje. Nemluví se o žádných dětech, mužích, seniorech jako obětech. Česká advokátní komora poukazuje dokonce na možnost prolomení advokátního tajemství.

Domnívám se, že IÚ je zbytečný dokument, který místo, aby spojoval, společnost ještě více rozděluje a nerovnost prohlubuje. Vše ohledně domácího násilí, stalkingu, ženské obřízky apod.řeší náš právní řád, včetně vykázání násilníka z domácnosti. Pokud nedostatečně, pojďme o tom jednat. Ale hlavně prosím – nikoho genderově nevychovávejme a nenálepkujme.

Fakta a mýty o Instanbulské úmluvě | Seminář

„Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá. Zkoumejte vše a přesvědčujte se o všem sami.“ Tuto moudrou větu napsal už někdy v 17. století „náš“ učitel národů Jan Amos Komenský. Protože jsem člověk, který věří, že bychom se měli poučovat z naší minulosti a zkušenosti našich předků, uspořádal jsem s kolegyní Pavla Golasowská seminář na téma Istanbulské úmluvy, která má podle svých zastánců chránit ženy před domácím násilím. To je samozřejmě ušlechtilé a podporuji tento cíl. Jenže…

Byl jsem před časem na jiném semináři, který vyvracel fakta a mýty právě o Istanbulské úmluvě. No a podle mého názoru to bylo poněkud jednostranné. V podstatě tam mluvili jen lidé, kteří tuto úmluvu podporovali. Tak jsem neváhal, a celému dokumentu se podíval trochu na zoubek.

Na náš seminář dorazila celá řada osobností a zájem byl i ze strany veřejnosti, což mě hodně potěšilo. Konečně ale také došlo na diskusi obou názorových proudů. Já se hned tady musím přiznat, že mám k přijetí této úmluvy Poslaneckou sněmovnou hned několik zásadních výhrad.

O těch právních hovořili zástupci Česká advokátní komora, o těch ideových pak odborníci na rodinnou problematiku. Některá ustanovení jsou nejasná, a proto si je různí lidé mohou vykládat různým způsobem.

Vím, že teď možná urazím některé zastánce Istanbulské úmluvy, ale musím to říct. Dokument, který si klade za cíl řešit domácí násilí, nemůže dělat z mužů a chlapců potenciální násilníky. Úmluva v podstatě předpokládá, že pro ženy je společné soužití s muži nebezpečné. Vím, že to zjednodušuji, ale zkrátka to tak chápu. Stejně tak si myslím, že v našem právním řádu věci jako stalking, sexuální či domácí násilí už řešíme. Neříkám, že vždy dokonale, ale na tom se dá pracovat.

Pokud by se aktivizmus některých lidí prosazujících Istanbulskou úmluvu přetavil v prosazování skutečných věcí pomáhajících obětem domácího násilí, tak jak si to pamatuji před několika lety, udělají pro ně mnohem více a bez zbytečných ideologických zabarvení.

Každopádně doufám, že rozproudím diskusi a že si text úmluvy přečte více lidí. To byl můj cíl. Je to bezpochyby důležité téma.